Co děláte právě teď? Válíte si šunky nebo se hýbete? Inspirujte se, jak to nedělat!
Všimli jste si, jak jsou letos populární sporty z minulého století? (Ano, prosím, my všichni, co to čteme, pocházíme z minulého století taky.)
Na které už dnešní rodiny skoro zapomněli?
Není se čemu divit, když jsme všichni zavření doma, venku Ladovská zima, jakou jsme roky nezažili a my přitom nikam na lyže nemůžeme. Takže jsme vytáhli brusle, běžky, sáně a boby a v lesích a na kopcích za barákem je to jak na Václaváku. Jen ty klobásy si nekoupíme.
Tak i já jsem nelenila a potom, co jsem viděla, že i moje sousedka s mírami spíš Heleny Růžičkové než Cindy Crawford si nese v podpaží brusle, rozhodla jsem se vyrazit na běžky! Řekla jsem si, že případný pád bude bolet míň než ten na bruslích na ledu a navíc – jsem skvělá lyžařka a běžky jsou přece skoro to samé. A druhé navíc – ráda běhám, tak teď si to dám na sněhu na lyžích, úplně na pohodu, co by ne.
I jsem vyrazila. Nutno dodat, že naposledy jsem na běžkách stála před víc než 20-ti lety na základce na povinném lyžařském výcviku, ale vzpomínky po těch letech jsou spíš romantické než bolestné , tudíž mi nestálo nic v cestě.
Půjčila jsem si celou výbavu, běžky, boty, hůlky a vyrazila do lesa. Pán v půjčovně ještě něco tvrdil o nějakém vosku a že namazat jeden a pak jiný, ale to mi nepřišlo nijak zásadní.
Hezky jsem si vyšlápla na vrchol kopce na takovou lesní magistrálu, kde už zdatní běžkaři korzovali tam a zpátky. Naskočila jsem do lyží a…….ejhle proč mi to nejede? Míjeli mě ladnými pohyby běžkaři i běžkařky a já asi kilometr šlapala v běžkách, sníh se mi lepil zespodu na lyže, ale já dělala jakože nic, že prostě lážo plážo odpočívám zrovna. Než už jsem byla totálně vytočená a zpocená a s kilem sněhu pod lyžemi se rozhodla rozmlátit je o strom.
Načež zastavil starší pán (ano, jako vždy starší senior, ti mladší mě prostě míjeli a jeli si dál, gentlemani) a jal se mi pomoct. Vysvětlil mi, že jsem si na ně dala špatný vosk, že to je na mokrý sníh a proto se lepí, a že patří ten druhý nebo tak něco. No dobrá, složitým způsobem mi ten vosk jaksi sundal a navoskoval pravděpodobně něčím lepším. I jsem po záchraně života a lyží vyrazila znovu na cestu.
Jedu si jedu, konečně se i rozjíždím a poznávám ten pocit slasti, který všichni běžkaři popisují. Začínám si připadat jak Neumannová, jedu si pro medaili, když tu ejhle – kopec dolů!
Proč je na té cestě najednou kopec dolů??? Nikdy předtím tady nebyl!!!
No nic, srdce až v krku, tep někde na 495, ale snažím se říkat si, že to nic není. Nevím, jak se brzdí, přece ne jako na lyžích nebo jo? Vždyť to nejde, neumím vyjet ze stopy. Rychlost se zrychluje, já panika, držím se ve stopě a modlím se, ať si nezlámu obě nohy. Když tu najednou přede mnou zatáčka. Slyším bušení srdce jako bych měla kostelní zvony těsně u mé hlavy a začínám si říkat, že ten život nebyl tak špatnej, sice jsem nepotkala super chlapa ale co už, mám skvělé kamarádky, úžasné rodiče, práce mě jakž takž taky baví a vlastně jsem šťastná a i hezká….sakra já nechci umřít!!!
V tu chvíli se řítím mimo cestu, protože tu zatáčku nevyberu a řítím se do svahu mimo, naštěstí do asi 2 metrů sněhu, takže pád nakonec není tak tvrdý. Kromě nohou ve vzduchu visících, a otlučených zápěstích vyhodnotím situaci jako vcelku dobrou, než se vyhrabu ze závěje a zjistím, že na mě ze stopy hulákají 4 mladí krásní urostlí běžkaři, jestli jsem v pořádku! Kluci, nemohli jste si vybrat lepší moment, fakt ne. To nemohl teď jet ten senior a kluci předtím??? No nevadí, tak už to u mě chodí.
Totálně na pohodu a s úsměvem jsem odpověděla, že vše naprosto v cajku a jen tak si trénuju salta, hahaha, a kluci co? Pokračovali ve své cestě.
No a já se rozhodla ty lyže sundat, brala jsem to jako výstrahu před bůhvíčím horším, co by se mi ještě mohlo stát a jestli jim dám ještě šanci? No nechci se jen tak vzdávat, ale asi zkusím nejdřív trénink někde na poli za barakém, než zas vyrazím na stezku do lesa.
Tak ať se nám všem vyhnou zimní úrazy a já jdu příští víkend zkusit brusle!
Linda, zimní královna
