Můj život byl dřív taky někdy dost smutný…napínavý…někdy depka, někdy velká zábava a jízda na kolotoči…spíš asi centrifuga…na té jsem se ve 13ti strašně poblila…fuj do dneška je mi z toho zle, když si na to vzpomenu, a myslím, že těm dalším 20ti lidem taky, co u toho tehdy byli a seděli někde v okolí mě…no pojďme raději dál.
Nebudu se teď vracet do období mého singl života před dítětem – to si ostatně můžete všechno už přečíst v předchozích článcích, ale vrátím se do roku loňského, který mám ještě v živé paměti, než jsem poznala Stefana, mého partnera.
Kolik toho může jeden člověk unést, co myslíte? Jednou mi někdo řekl velké moudro a to, že každému ten nahoře naloží tolik, kolik unese. Znělo mi to tehdy dost tvrdě, než jsem to zažila na vlastní kůži a pochopila. Musela jsem se naučit ten fakt přijmout a pak se mi jak otočením knoflíku začalo zase dařit!
Každopádně jsem měla pocit, že jsem na všechno sama. Potýká se někdo z vás s tlakem dnešní doby na výkon? Cítíte na sobě tu tíhu toho všeho, co musíte unést? Tak víte, o čem mluvím. Obecně si nerada stěžuju, spíš konám, než vyprávím o tom, jak jsou věci na hovno. Svůj život mám moc ráda a vždy jsem měla, jsem spokojená a vděčná, resp. TEĎ už jsem velmi vděčná, vědomě jsem to trénovala každý den, až jsem se to naučila. Jen jsem vždy toužila po tom a myslela jsem si, že se mi bude žít lehčeji a lépe, když budu mít a cítit oporu v zádech. Mít po boku někoho, kdo mi pomáhá, na koho se můžu spolehnout a už jen ten pocit, že kdybych vypadla z kola ven a nic se nestane, neohrozí to moje příjmy atd, už jen díky tomu se mi bude žít lehčeji. (To, že reálně ten muž žádnou vaší oporou být nemusí, i když jste ve vztahu mi jaksi nedošlo. Nebo kolikrát platíte vy dluhy za něj, že. No jdeme dál.)
No…a možná taky proto jsem se ve všem musela vykoupat sama, abych pochopila, že mě nikdo nezachrání. Že je pro mě nejlepší zachránit se sama a nic neočekávat. Že musím přijmout ten fakt, že jsem na to aktuálně sama a nebát se budoucnosti. Vypustit zbytečné obavy, stejně nikdo z nás neví, co bude zítra, tak proč se tím trápit. Začala jsem pravidelně meditovat, motivovat se a být každý den vděčná. A pak se to stalo. Začalo se mi dařit v práci, zlepšil se můj fyzický stav, zase jsem se smála a teď ještě víc než kdy dřív, začala jsem milovat sama sebe tak, jak si konečně zasloužím a byla šťastná. Každý den. Ne celý den každý den, ale každý den…i kdyby jen na chvíli. No…a pak jsem ho potkala. Lásku moji…kluka mého. Mého vysněného prince na bílém koni…teda v bílém passatu. S dokonalým tělem a… pokladem v kalhotách. :)))
O tom, kde k tomu došlo a dalších detailech zase příště.
Linda, přemýšlivá
