Ahoj lidi, jak se tady máte a jak jste se měli celé ty dva roky, kdy jsem nenapsala ani řádku? Každopádně teď se máte na co těšit a doufám, že jste ready, protože jsem tu a v plné síle a začnu vám to tady psát pravidelně jedna radost, ha!
Trošku se mi život otočil naruby, neměla jsem prostor, věnovala jsem se trošku jiným věcem a ehm….dítěti. Ano, divíte se možná, asi to dle posledních zápisků tak nevypadalo, ale narodilo se mi dítě. Kde vůbec začít? Možná bych měla dokončit svůj předešlý příběh, než začnu psát nové kapitoly mého života.
Moje anabáze v Portugalsku skončila (nebo začala?) těhotenstvím. Potkala jsem lásku, nebo jsem si to v tu chvíli (a na chvíli) myslela. Zjistila jsem po pár měsících, že jsem těhotná…tak pojďme si přiznat, že covid tomu dost pomohl. Asi hned ten den nebo pár dní poté, co jsem to zjistila, jsem taky pochopila, že s otcem mého dítěte rodinnou idylku zažívat nebudeme. Nebo jinak – možná bychom zažívali, kdybych nás já živila. Ale to se mi fakt nechtělo. Takže jsem sebrala poslední kousky sebevědomí, odvahy a hrdosti a rozhodla se vrátit domů do Čech.
Otec dítěte ještě pár dnů, možná týdnů, psal něco v tom duchu, jak budeme spolu a happy family, jak se o nás postará a blablabla, no to je zbytečné vám vůbec psát. Asi postačí, když řeknu, že jsem mu ještě při odjezdu půjčovala 50 euro, protože neměl ani korunu.
No co už, tak ne vždy jsem v minulosti vybírala dobře, že. Ale srát na to už. Důležité je co? Že mám díky němu dnes krásného a zdravého syna, yes! Děkuji!
Takže jak to shrnout – prošla jsem si peklem ve formě těhotenství sama, do toho shánění práce honem honem, co ještě zvládnu než porodím a čím si přivydělám, až porodím.
Po návratu jsem si našla podnájem, abych měla vůbec kde žít a kam přivést dítě. To se naštěstí povedlo. První rok byl krutýýýý, ach kurva, tak těžký! Mamka mi pomáhala, kdy mohla, sice není v důchodu, ale obrovsky obrovsky mi pomohla a za to jsem jí vděčná!
Můj synátor je evidentně energický po mně, takže já rozhodně nemám spící dítě a nikdy jsem neměla. První rok jeho života jsem naspala asi tak 2 hodiny denně. Do toho každý den pracovala online brigádně, abych nás uživila. Trpěla jsem šílenými bolestmi zad a rukou, ale pořád mě drželo nad vodou, že bude líp!
Taky mi v průběhu toho roku dost ubyli přátelé…můj svět se mi dost pročistil a přestala jsem ztrácet čas. Ono když čas skoro nemáte, tak to ani jinak nejde, že. Každopádně můj život je dnes o dost krásnější, jsem obklopena jen lidmi, které mám ráda a oni mě (aspoň si to myslím) a opravdovými přáteli.
Takže co? Jsem důkaz toho, že když nejde o život, jde o hovno. Taky toho, že se prostě jen tak z něčeho neposeru a naopak těžké situace jsou pro mě výzvou a zvládám je. Našla jsem v sobě sílu, o níž jsem ani netušila, že ve mně je. A vysrala jsem se na to, co si o mně myslí ostatní, totálně. Našla i díky tomu svobodu. A je mi jak? Kurva krásně a za to jsem vděčná! Vděčná teď a tady a navždy budu, protože kromě jiného jsem taky našla lásku!!! ( o tom se ještě rozepíšu příště). Konečně! Tu pravou, kdy cítíte, že opravdu to je ONO. Silnou mužskou náruč skvělého člověka, který mě chce opečovávat a chránit. Vesmíre, děkuji a děkuji a děkuji, že mi plníš sny!
A že mám v životě tyto dva pro mě nejdůležitější muže – mého syna a mého muže!
Jo a jsem vlastně taky důkazem, že je to možné! Že můžete najít lásku, i když už to nevypadá. Že můžete najít lásku, i když jste svobodná matka samoživitelka, na rodičovské. Že to prostě kua jde! YES!
DĚKUJI!
Linda, šťastná
No a co vy, jak jste se měli? Pište, pište, jsem celá žhavááááá!
