Utekl měsíc, uffffff! Za mnou nový rok, 14 dní v Čechách přes Vánoce, zlomený prst pravděpodobně, 14 dní v lihu, před tím ještě poslední týden v Lisabonu, no je toho dost!!! Tak hezky popořádku.
Ve chvíli, kdy jsem se v Portugalsku začala konečně cítit dobře, skoro jako doma, začala víc mluvit portugalsky, se přiblížil den mého odletu domů. Už jsem věděla, že se sem vrátím – ano, teď to píšu už opět z „Lisboa“, z příjemného lounge posezení u moře v klidnější lokalitě. No a jak mi je? Po těžších zkouškách je mi fajn.
Během dvou týdnů v ČR o Vánocích jsem stihla důležité lidi – všechny pro mě důležité kamarády, strávit s nimi čas.
Taky krásný večer strávený s Lenkou u ní doma a skvělý pokec opět po delší době, vysvětlily jsme si spolu spoustu věcí a nedorozumění, které jsme obě měly v hlavě a udělalo mi to krásně na duši. Miluju inspirativní konverzace, inspirativní lidi a každý okamžik, který mi dělá radost. Samozřejmě v neposlední řadě mé milované rodiče a čas s nimi doma.
Kromě toho fakt „miluju“ dvě supr akce v Brně, kdy při té první jsem skončila nad ránem u Karla a vzhledem k tomu, že jsem ráno po probuzení zjistila, že tam být už nechci, rozhodla se odejít pryč. Bohužel až když jsem zabouchla dveře, došlo mi, že se nedostanu přes branku, protože je na dálkové ovládání a nechtěla jsem se vracet, takže co? Rozhodla jsem se “přeskočit” plot. Během toho jsem se vyválela v bahně, zlomila jednu plaňku na plotě (která už určitě předtím byla nalomená), vylekala jejich vlčáka, který na mě nejprve zběsile štěkal, ale pak dostal asi větší strach než já, takže radši utekl, no a jelikož jsem samozřejmě s dvojkou v krvi veliká gymnastka, jaksi jsem se na plotě neudržela, zjebala celou svou 68 kilovou vahou dolů na levou ruku a zlomila si prst. Samozřejmě frajerka jsem si myslela, že je jen naražený, takže jsem to vůbec neřešila, ani to, že byl týden modrý a oteklý, ani to, že mě bolí, to přece přejde….no takže nepřešlo, už je to skoro měsíc a ten prst pořádně neohnu a pořád bolí.
Takže si z Brna za poslední 3 měsíce nesu 2 úrazy – zlomenou kůstku na pravém zápěstí z vnitřní strany, zlomený prostředník na levé ruce a obě situace se staly, když jsem trávila čas s Karlem. Takže co z toho vyplývá? Že je to špatně samozřejmě!!! Linduško! Kromě toho, že jsem zjistila, že šuká jiné, tak ještě toto do toho? Nic, konec, vymazáno, konečně mi došlo, že tento člověk mi za to nestojí a není to kluk pro mě, ale trvalo to, trvalo…Bože, ještě že jsem se s ním nevyspala!!!
Silvestra jsem strávila s holkama u Lenky doma, krásný to čas, k ránu jsem byla trošičku smutná, už dost nalitá jsem šla sama domů, ale jinak večer úžasný – s mými milovanými, co víc si přát a hned další den mi zase bylo dobře!
6.ledna jsem měla odlet zpátky do Lisabonu a opět další zážitek. Ač jsem si to nechtěla přiznat, samozřejmě jsem uvnitř měla strach a obavy, co bude, co budu dělat atd., ale přesto jsem se víc těšila a věděla jsem a cítila ,že chci jet. No a co se nestalo v letadle – obvykle moc nepiju alkohol během letu, nedělá mi to dobře. Ha, tentokrát tomu osud chtěl jinak. Seděla jsem vedle staršího páru, resp. pár okolo 55 let a první dvě hodiny v poklidu, četla jsem si, oni se bavili spolu. Vše se najednou změnilo, kdy jsme si začali povídat. Úžasný milý pár z Karviné, s čistým srdcem, tak jak to mám ráda, další důkaz toho, co dáváš, se ti vrací a jaký sám jsi, takové lidi přitáhneš. No průser nastal, když vytáhli láhev ginu 47%. Během zbylých 3 hodin jsme tu lahev vypili a já……no mám okno cca 4 až 5ti hodin. Nepamatuju si absolutně přílet, nepamatuju si, jak jsem si vzala kufr, cestu z letadla, nic! Nepamatuju si odjezd taxíkem, pamatuju si už pak jen to, že hledám svůj apartmán v komplexu a asi po hodině chození ladným tanečním krokem s kufrem po celém komplexu jsem ho konečně našla. Pár hodin poté jsem zjistila, že jsem si s taxikářem velmi rozuměla a vyměnili jsme si čísla.
Matně si pamatuju ještě z letadla, že letuška přišla a říká něco o tom, že nesmíme v letadle pít vlastní alkohol, no a pak už nevím nic! Nic! Ha. Tak takový stav, to jsem snad ještě v životě neměla. Kámoška říkala, že je to prý tím letem, ve vzduchu, tlak a tak…no…oukej, jasně, svedeme to na to, je to rozhodně tím!
Každopádně – dorazila jsem na ubikaci kupodivu se svým kufrem, kupodivu jsem si pamatovala i kód, no a kupodivu jsem ani nic neztratila. A zhodnocení toho všeho? Mělo se to stát a proč? Protože jsem za 1) poznala úžasný pár lidí z Karviné, které věřím, že ve svém životě ještě uvidím, za 2) seznámila se s fajn člověkem taxikářem, kterého bych nepoznala a nebavila se s ním v taxi, kdybych nebyla nalitá. Z něj se totiž vyklubal kamarád, je mu 55 let, je z Kolumbie původem a trávím s ním tady hodně času, povídáme si portugalsky…občas taky hodně pijeme, ale tak co no.
Po 14ti dnech tady se stalo ve zkratce toto – při kupování bot jsem se seznámila s prodavačem Padripem, původně z Indie – s ním se taky vídám, ten mě hodně chce, ale říkám to tady všem na rovinu hned – že jsme jen kamarádi a víc nechci.
Taky trávím čas s Robertem – původně Slovinec, ten zase pořád hulí trávu, takže mu říkám rastaman. Každý den mluvím portugalsky, pouštím si i filmy v rámci sebevzdělávání jen v portugalštině, taky už jsem byla v kině místním – mám za sebou další poprvé. Taky jsem si zjistila, jak jezdit autobusem, kde koupit a nabít kartičku atd a už se párkrát projela, no žiju tady už skoro jako místní. Pokouším se tady najít práci, to teda jednoduché není vůbec, ale rozesílám info o sobě na různá místa – hotely, firmy, online agentury a oslovuju lidi, kteří tady něco tvoří a líbí se mi jejich práce.
Povedlo se mi najít spolubydlení, protože bydlet tady sama je pekelně drahé, tak za 3 dny se stěhuju a budu bydlet s mladým párem, tak uvidíme, jak toto půjde…věřím a modlím se, aby to bylo skvělé!
Včera jsem byla po měsíci opět na surfu a zjistila, že mám kondičku úplně v prdeli. Kromě toho, že jsem za dva týdny v ČR přibrala asi tak 5 kilo, tak jsem i přišla o sílu. Ale i tak jsem si to moc užila. Sice jsem si ke konci narazila koleno o skálu tak, že jsem myslela, že pak nedojdu domů, jak mě bolelo, ale tak co – co tě nezabije, to tě posílí, že. A za ty pocity štěstí ze surfu to stálo!
Snažím se skoncovat s kouřením…no snažím….ehm, tak asi tak se snažím, že si vždy ráno řeknu, že ne a jdu si koupit krabičku! Prodavač už se na mě směje, protože mu vždy říkám, že je to poslední a druhý den jsem tam zas! Nevadí, popojedem, holt je to silnější než já a evidentně jsem závislá a pokusím se na tom máknout, uvidíme, co řeknu při dalším zápise, ha!
Měla bych začít míň jíst a víc meditovat a tak….no nic, taky uvidíme, jdeme dál.
Upřímně – není to tady úplná prdel. Snažím se vše brát pozitivně a dívat se na svět jako optimista, ale někdy je mi smutno, je tady dost kroků mimo moji komfortní zónu, ale tak jsem to chtěla! Učím se vychutnávat se každý okamžik a když je mi smutno, jdu se projít k moři a ten zvuk a pohled na klidnou hladinu do dálky, mi vždy udělá lépe na duši.
Trochu na piču je to, že před dvěma dny mi vypověděli smlouvu dva klienti a zbyl mi teď jen jeden. Tak nevím, jestli se konečně začnu živit svým tělem nebo co… i když to už na tom taky není jako dřív, a vzhledem k tomu, že si pořád něco rozbíjím a do všeho narážím, tak nevím, kolik by mi kdo vůbec zaplatil. Hlavně hekat při sexu z toho, že vám například rupne v zádech a ne rozkoší? Ne, to asi nikdo nechce.
No nic, prostě nějak bude a bude skvěle!!! Věřím, že všechno toto se opět děje tak, jak má jako vždy v mém životě, jen jsem to pochopila až pozdějia ocenila to, tak si teď říkám, že to budu chápat už teď – takže – Linduško, tak jak je to teď, je to naprosto v pořádku a vše bude dobré! Vše dobře dopadne pro tvoje vlastní dobro a budeš zdravá a šťastná a budeš mít víc penež než si vůbec umíš představit, amen!!!! Děkuji nahoru, aaano, souhlasím!
Každopádně jedna důležitá myšlenka celého tohoto, proč to píšu, proč to dělám. Pomáhá to mně a třeba to pomůže i vám. I kdybych pomohla jen jedné duši na tomto světě víc si věřit, namotivovat nebo zkrátka zlepšit někomu život, tak to stálo za to!
Přišla jsem na to, že důležité je z ničeho neposrat. Protože jak už jednou řekl Werich – když nejde o život, jde o hovno!
Přišla jsem na to, že nejdůležitější jsem já. Že všichni ti muži v mé minulosti pro mě byli lekcí. Lekcí, abych se lépe poznala, abych se naučila být šťastná taková jaká jsem a tak se přijala a měla se ráda. Poslední měsíce jsou pro mě obrovskou prací sama na sobě, a to jsem si ještě v listopadu myslela, jak se mám ráda. Jo měla, ale ne dostatečně. Ne dostatečně, protože jsem si nechala ubližovat a trápit se od pro mě nevhodných mužů, někoho jsem potkala a hned jsem v něm viděla lásku mého života a představovala si jak jsme spolu a blablablabla blaaaaaaa!
Teď to nedělám. Všechno tady beru jako jednu velkou zkoušku, radost z maličkostí, děkuju a užívám si každý čas strávený s lidmi, které tady poznávám a dělám jen to, co chci já. Nevidím hned v každém muže svého života, nevidím věčnou lásku, neplánuju budoucnost a nic neočekávám. Beru to jako TEĎ…jako teď momentální hezké chvilky, které si zpříjemňuju s novými lidmi, mluvím v jazyce, který se mi líbí, chodím po pláži jen tak bez cíle a bez plánu a raduju se z maličkostí. Raduju se, když mě nic nebolí, raduju se, když je hezky, i když je hnusně a vše přijímám tak, jak právě přichází.
Věřím stále v dobro, věřím, že vše má svůj důvod a smysl, proč se to právě děje teď a proč se to děje mně zrovna teď, v tuto chvíli.
Pokud bych měla říct jednu hlavní myšlenku celé této knihy, tak je to to, že jsem pochopila, že šťastnou mě nic ani nikdo neudělá. Šťastnou se činím jen já sama, já sama jsem zodpovědná za své činy a za to, jakou cestu si vybírám. Nikam nepospíchám, nic mi neujíždí a beru každý den jako štěstí, že ho můžu prožít. A pro všechny z nás je toto v životě asi nejvíc důležité a nám všem, kdo čtete tyto řádky, z celého mého otevřeného a dobráckého srdce přeju, ať je pro nás každý den velkou zábavou, naplněný až přetekájící pocity štěstí a ať jsme spokojeni právě tam , kde teď jsme.
Linda přející a věřící, amen!
