Tak a je to tady. Poslední večer před mým odjezdem do Portugalska. Jsem u našich. Sbalená, čekají mě poslední úpravy kufru a zítra odlet. Můj stav za poslední dny – prošla jsem si vnitřním psychickým peklem po uvědomění si svých citů vůči D., kdy mi po schůzce s Alexem vše došlo. Nikdy bych neřekla, že Alex bude ten, kdo mi otevře oči.
Sebrala jsem odvahu a Danovi vše řekla, ve čtvrtek jsem za ním jela, dali jsme si večeři a vše si řekli. Taky jsem mu řekla, že za mnou může přiletět, když bude chtít. Zeptala jsem se ho, jak to má vůči mně on. Řekl, že mě má taky rád, ale nechce teď vztah. Že vzhledem k tomu, že dvakrát ročně tráví čas se svým synem a ex, že nechce, aby jeho přítelkyně tomuto čelila, a proto teď nechce nikoho. Že musí počkat 3 roky než synovi bude 14, nevím proč, ale nic se nedá dělat, nuž uvidíme. (Kecy, kecy a zase kecy, Linduško, však uvidíš sama za pár měsíců). Myslím, že když někdo chce, všechno jde, ale teď je to vedlejší, snažím se věřit tomu, že všechno se děje tak, jak má a pro mě nejlépe.
Je mi dnes už mnohem líp a snad mi můj pobyt v Lisabonu dá to, co chci – že budu milovat sama sebe, že budu šťastná sama se sebou a srovnaná a že přijdu na to, co mi dělá radost a čemu se budu pracovně věnovat s chutí a bude mě to naplňovat. Je symbolické, že začínám novou kapitolu života, po 17 letech jsem opustila Prahu a jsem po 5 letech psaní mého deníku na poslední stránce. Jak sygnifikantní, řekla by moje mamka.
Jinak jsem si včera sepsala seznam vlastností muže, kterého v životě chci po svém boku, s kterým chci žít. Večer u sklenky koňaku to čtu mamce…když jsem dočetla asi tak 20 vlastností a vyslala přání nahoru, ozve se shora táta (který seděl u počítače a netušila jsem, že poslouchá) a slovy: “Jóóó, tak už chápu, proč je ta naše holka pořád single!” to zabil! No…!
Takže! Good luck pro mě a mé blízké po všech směrech a vzhůru k novým zítřkům, kde už na mě čeká můj vysněný muž, který mě miluje, chce se mnou žít a nic nám nestojí v cestě a nikdo! Amen!
Linduška, nebojácná!
