Včera jsem byla s Paulem na pivu a bohužel mám pocit, že se mu líbím, ach jo, neeee. Je to spolužák ze školy, pan z Holandska, 53 let, dobrý, je super a rozumím si s ním ale vůůůbec nic pro mě! Starý pro mě a nebere mě vůbec, ani trochu, jen se mi s ním dobře povídá a trénuju tak portugalštinu. No nic, dál.
Mám tento týden individuální lekce portugalštiny s Desi a je skvělá! Jako kopie mě! Ve spoustě věcech. Stejný věk, odvaha, přístup k životu, pozitivita, optimismus, vysmátá a zábavná, je mi s ní skvěle, další skvělá bytost, kterou jsem tady poznala. Určitě si s ní v lednu ještě zaplatím pár lekcí.
Dál jsem se před školou seznámila s Robertem, Slovincem, který tady už žije dlouho a pracuje v coffeshopu – rozuměj místa pro uzavřenou společnost, kde se hulí tráva! Ha! Pozval mě, ať tam přijdu, no zatím jsem nešla. Uvidíme.
Taky jsem se v oblíbeném podniku, kam chodím na brunche, seznámila s Elinou, servírkou, úžasná holka taky.
No a teď sedím KONEČNĚ v jednom super spotu Lisboa coffee brunch, naprosto božský podnik pro mě, který jsem na insta našla už pár měsíců předtím v ČR a moc se sem těšila. No a za 3 týdny jsem se sem nedostala ani jednou??? Tak jsem konečně tady! Skvěle se mi tady sedí a pracuje, obsluha je fantastická, moc milý potetovaný kluk s čepicí vans, který mi řekl, že jsem tady kdykoliv vítaná. Líbí se mi tady čím dál víc!
A mám za sebou další mezník v mém životě! Pokrok pro mě osobně uvnitř.
V sobotu to původně vypadalo, že strávím večer sama doma. Vše se změnilo během večera, kdy mi psal Mariano (jeden kluk, s kterým jsem se seznámila na koncertě), co dělám a že jde ke kamarádům a že se můžu přidat. Tak jsem šla, vyzvedl mě na apartmánu, přijel ještě s kamarádem Laurinem a jeli jsme k němu domů, kde bydlí ještě s jedním kamarádem Maurem. Všichni tři jsou původem Argentinci, žijí tady 10 let. Ještě tam byla jedna holka, Laura z Madridu, která je tady rok a půl. Úžasný večer, kluci jsou kromě jiného i muzikanti, takže pak hráli na kytaru, zpívali jsme, smála jsem a skvěle jsem si to užila, moc zábavní kluci. Sice jsem občas měla problémy jim rozumět, Argentinci vyslovují spoustu slabik a slov jinak, ale bylo to super – pro mě poučné a taky zábavné. Potřebuju a chci se tady scházet s místními a tohle bylo perfektních 5 hodin.
Mariano mě pak odvezl domů, cca po druhé v noci a ještě jsme si povídali u auta před domem. Pusa neproběhla a nechala jsem vše na něm, nedala jsem najevo nic a neudělala první krok. On byl možná lehce uražen, že ho nezvu dovnitř a taky možná to nechal na mně, zda já budu chtít a já nic. Sice jsem čekala, že se políbíme, ale on to neudělal, tak jsme se objali a šla jsem domů.
Bohužel celou noc jsem nespala, byla jsem rozjetá a v hlavě mi jela spousta myšlenek, chvíli jsem si říkala, že jsem ho políbit měla. Pak zase že ne, že jsem dobře udělala. No a ráno jsem byla domluvená s Paulem, spolužákem, že mě v 10 vyzvedne a jedeme na výlet autem. Takže já úplně vyřízená, unavená, oči jak králík, jsem teda jela, protože jsem byla smutná z Mariana, že nepíše, tak i když se mi ani trochu nechtělo, řekla jsem si, že pojedu a aspoń přijdu na jiné myšlenky a nebudu tolik myslet na Mariana. Doma bych totiž dělala co? Nespala bych stejně a jen bych jedla, pořád chodila k ledničce, žrala čokoládu, nachos a hariba a myslela na něj a dívala se na telefon. A nejhorší – možná bych mu i napsala!
No takže jsem se vrátila cca v 15 hodin úplně hotová domů, Paul chtěl ještě na další výlet, ale já jsem řekla NE! Už se mi chtělo domů, nechtěla jsem s ním trávit dál ani minutu a taky unavená, nechtělo se mi mluvit a už vůbec ne v cizím jazyce.
No takže doma, asi i kvůli tomu stavu únavy, jsem total smutná chtěla napsat Marianovi. Naštěstí mě zachránila kamarádka Věrka. Napsala mi, ať to nedělám. Že číslo má a že se ozve, kdyby chtěl, tak a’t se na něj vykašlu a myslím na sebe, že to tak pak být takto nemá. A že taky si musí v sobě zpracovat odmítnutí. 🙂 No tak uvidíme, kdy se ozve, ale hlavně – Věrka má pravdu!!! Je to přesně tak a naštěstí jsem to vydržela a nic mu nenapsala. A sama v sobě jsem si uvědomila důležitou věc. Pokaždé, když mě někdo zaujme, tak moje hlava začne pracovat a myslet, jak by, co by atd. Tak jsem zjistila, že si musím najít vždy jiný plán a zaměstnat hlavu. Na myšlení totiž není nic špatného, ale nesmí to být přehnané. Je sice hezké, že o svých touhách vím a mé srdce se hned otevře při prvních signálech, že ten kluk se ke mně hodí, ale ty touhy mě taky pak limitují. Proto jsem tady – abych se s tím naučila lépe pracovat. A já teď tady prošla první zkouškou – řekla jsem ne a nic nezkusila.
Prostě vždy překonat mysl! Mysl, která si s námi hraje, často tam, kam nemá a snaží se nás ovládnout. Ale já se naučím ovládat ji. Naučím se s tím pracovat, chvíli mi to zabere a budu s tím bojovat, ale já to vybojuju a časem se tomu budu smát. Chce to prostě jen trénink….jako všechno. Nic nejde hned, ale časem je to lepší a lepší, stejně jako když jsme se učili chodit.
Linda, stále se něco učící
