Rozhodla jsem se psát si deník. Konečně jsem se k tomu dnes dokopala a přemýšlím o tom od doby, co jsem se vrátila z Maďarska, od mé poslední lásky, což bylo včera přesně 8 týdnů. Čas letí brutálně a to, co se mi zdálo, že nepřekonám, mám snad za sebou.
Olaf mě začal znovu kontaktovat, mluví o tom, jak mu chybím, chce se mnou žít a že by přijel. Nejdřív se mi to zdálo jako dobrý nápad a i jsem připustila myšlenku, že můžeme být zase spolu, ale pak jsem “prozřela”, nebo jak to nazvat. Bohužel neudělal jediný krok ke změně ve svém životě, pije dál, kouří dál, práci si stále – po 6ti měsících!!! – nenašel a s člověkem, který není zodpovědný sám k sobě, být nechci, protože by nebyl zodpovědný ani ke mně.
Je mi líp…o dost líp…konečně zase dýchám a užívám si svých chvilek, jen se pořád nedokážu odpíchnout dál, co se práce týče. Snažím se zaměřit na vhodné klienty, ale nepředřu se. Už bych se měla nakopnout, protože je nejvyšší čas a abych nebyla bez peněz, ale je to boj. U mě vevnitř…sama se sebou… Nevím, jestli je to tím, že jsem zlenivěla nebo tím, že nevím, zda tohle je ta cesta, kterou chci jít, ale své dny zatím trávím procházkami, povídáním a prací méně. Snažím se v sobě najít odpověď na to, co mě baví a co chci dělat, ale stále to nevím.
Jediný posun je snad v tom, že si kupuju zdravé věci k jídlu, snažím se vypouštět z jídelníčku hnusy a nakupuju ve zdravých potravinách. Sice to stojí strašných peněz, ale pokud se mi díky tomu zlepší pleť, jen dobře. Z pleti už jsem nešťastná a zkoušela jsem vše možné, teď se snažím vyléčit ji zevnitř jídlem. Čemuž samozřejmě balíček bonbonů a tabulka čokolády, co jsem právě snědla, vůbec nepomáhá. Ale neodolala jsem. Naposled a nesmím si teď koupit další, ať mi odhodlání vydrží.
Dnes jsem se v mém přemýšlení o budoucnosti nikam neposunula…no…tak asi od sebe nemůžu chtít hned zázraky, že…nevadí, ale! 4 hodiny jsem ráno pracovala, vstala jsem v 8 a dokopala se. To zní skoro jako rouhání, někdo pracuje 12 hodin denně i víc a já tady pokládám za výkon 4 hoďky? No jo, kua, ale představte si ty psychické sračky, v jakých jsem…ten pocit zoufalství a totálního dna….no nic, teď jsem u našich na vesnici a půjdu spát.
Je jedenáct večer, píšu v posteli a dnes to stačilo. Jdu si ještě chvíli číst a pak snad usnu. A co jsem dnes udělala a z čeho mám radost, je, že jsem si doma zacvičila jógu!
Linda, toho času smutnááá.
